Den svatého Martina není jen v Česku dnem opředeným tradicemi a v celé řadě evropských zemi se v historii slavily jarmarky, dělaly se ohně, pilo se a hodovalo. Byl to čas, kdy se dopíjelo "staré víno" ze sklepů, aby udělalo místo tomu "mladému".

V některých zlidovělých hláškách dokonce přímo zaznívá, že se v den sv. Martina opíjeli velcí i malí. Traduje se také, že je to den, kdy se šťáva z hroznů mění na víno. A to bylo třeba ochutnat. Tento nápoj je popisovaný jako lehký, ale zrádný pro ty, kteří si ho pletou s vodou.

Svatý Martin také připomínal vinařům, že vinohrad už by měl být připravený na další sklizeň. Půda prokypřená a keře prořezané, aby daly příští rok bohatou úrodu.

Přestože u nás čekáme, že Martin "přijede na bílém koni", na jih od nás mají s tímto dnem spojenou úplně jinou pranostiku a je to den, kdy se vrací dobré počasí na několik dní, společně s trochou tepla.

V historii se tento den také slavil s radostí u zaplněných stolů, a proto je postava svatého Martina dodnes synonymem hojnosti. To platilo i u nás. Hospodářský rok se chýlil ke konci. Děvečkám a pacholkům končil pracovní kontrakt a dostávali výplatu. Buď se domluvili na pokračování pobytu anebo si šli hledat novou práci. Na cestu jim hospodyně dávala tradiční pečivo plněné povidly nebo mákem. Na statku už byly i vykrmené husy, a tak v duchu svatomartinské tradice byla podávaná šťavnatá pečínka.

Tento zvyk s husou se připisuje pověsti, že se Martin schoval mezi husami, když se měl stát biskupem.

Svatý Martin z Tours (316-397) se slaví 11. listopadu a je tak trochu patronem všech: lékařů za jeho charitativní akt (podělil se o kabát s žebrákem), krejčích za plášť, koželuhů a dělníků kůže za opasek, na kterém visel jeho meč. Je také patronem hostitelů, výrobců džbánů, pijáků a opilců. Stejně tak je patronem vinařů a sklízečů hroznů.

Svatý Martin se také shoduje se starým keltským svátkem Samuin. Tento pohanský svátek žil ještě v osmém století, a protože Martin byl nejpopulárnějším svatým na Západě od raného středověku, rozhodla se církev pokřesťanštit keltské oslavy přenesením mnoha zvyků na svátek Martina, slavného biskupa z Tours.

V Itálii až do minulého století začala činnost soudů, škol a parlamentů 11. listopadu; konaly se volby a v některých oblastech vypršela zemědělská a nájemní smlouva. A byl to také okamžik, kdy bylo zabito prase. tento zvyk se ještě dnes dodržuje v některých vesnických regionech ve Španělsku. Symbolizuje spravedlnost ve smrti, která čeká každého.

V Čechách se v minulosti nejedla jen husa, ale vázaly se k ní předpovědi na zimu. Pokud byly její kosti bílé, očekávala se zima bude krátká a mírná. Pokud měly tmavou barvu, očekávalo se mnoho chladu a sněhu. 

A co národ, to jiné chutě

Švýcaři jedí 11. listopadu husu plněnou velmi jemnými plátky jablek, zatímco v Německu ji plní nádivkou s voňavým pelyňkem, jablky, kaštany zalitými medem, rozinkami a vnitřnostmi zvířete. A v některých oblastech Itálie (třeba kolem Benátek) je už v minulosti husa omrzela a byla nahrazena krůtou. Ta se podávala s pohankovou polentou. Na Istrii se zase připravoval zajíc připravený na sladko-kyselý způsob. Někde zase husu nahradila kachna a musela být pěkně vykrmená a tučná. Podávala se s citrusovými plody, granátovými jablíčky, broskvemi, třešněmi a kaštany. Kachna se poměrně hodně na tento svátek v italské gastronomii zabydlela, vařená, pečená, grilovaná, dušená. Moderní směry se samozřejmě soustředí hlavně na kachní prsa, ale regionálně najdete v tento den i celou řadu jiných pokrmů, jako jsou špagety s kachní omáčkou, ragú z mletého kachního masa s pórkem, cibulí, kořenovou zeleninou, šalvějí a rozmarýnem, to vše dušené na víně.

Luxusní je potom kachna na pomerančích, která vznikla v Itálii, ale Kateřina Medicejská tento recept přinesla do Francie, kde je spojena s tímto dnem dodnes a podává se i v těch nejluxusnějších restauracích.

Pro méně nákladnou úpravu kachny stačilo maso a tuřín, které se spolu pekly v troubě asi 4 hodiny.

autorský text 

Novinky na webu